Kdo je z toho jelen

V lese stále vládla zima. Už dlouho. Dny se sice začínaly prodlužovat a největší mrazy povolily, ale pořád bylo dost chladno a bylo třeba čerpat ze stále se ztenčujících zásob. Několik veverčiných spižíren už zelo prázdnotou, a tak musela veverka s jídlem šetřit, aby jí vystačilo až do jara.

Navíc se jí přihodila jedna nemilá věc. Přestože si na svém domečku dala veverka doopravdy záležet, vypadala ze spletených větviček suchá tráva a dovnitř začalo nepříjemně fučet. Po jedné větrné noci, kdy už škvírami opravdu hodně táhlo, se veverka vydala do lesa hledat suchou trávu nebo něco, čím by si domeček opravila. Na zemi stále ležela přimrzlá vrstva sněhu. Veverka se proto vypravila do houštin, kam přes husté větve mladých stromků sníh nepropadal. 

Cestou zahlédla mladého jelena. Vypadal zmateně. Chodil od stromu ke stromu, hrabal kopýtkem ve sněhu a rozhlížel se kolem dokola. Veverka ho chvíli pozorovala. Vypadalo to, jako by jelen na zemi něco hledal. Po chvíli s povzdechem zvedl hlavu a zahleděl se směrem k veverce. Zamávala na něj: „Copak to provádíš, jelene?“

„Ahoj, veverko,“ kývl jelen na pozdrav. „Co by, ztratil jsem někde parohy, tak je všude hledám. Neviděla jsi je?“

Veverka zavrtěla hlavou: „Jak se ti to, prosím tě, stalo?“

„Včera mě něco strašně šimralo za ušima, tak jsem se párkrát podrbal o strom. Když jsem se pak šel napít k vodě, všiml jsem si, že už je nemám. A dneska je celý den hledám. Nechápu, jak se to mohlo stát.“

„To je vážně divné, jelene,“ na to veverka. „Nedovedu si představit, že bych ztratila třeba ocásek.“

„Viď, já jsem z toho taky jelen,“ řekl jelen. „Ty, veverko, nemohla bys mi pomoci parohy najít? Běháš po větvích a z výšky toho vidíš víc než já ze země.“

„No, víš, jelene,“ začala opatrně veverka, „já bych ti ráda pomohla, ale potřebuju se dnes poohlédnout po suché trávě. Rozbil se mi můj domeček. Teď mi tam táhne a mně je v noci strašná zima.“

„Aha, ale to je jednoduché. V krmelci je přece suché trávy dost.“

„V krmelci?“ divila se veverka, která ke krmelci nechodila.

„Jasně, zavedu tě tam,“ nabídl se jelen. „Ale pomůžeš mi hledat ty parohy, ano?“

„No tak dobře,“ souhlasila veverka a vyrazili směrem ke krmelci.

Jelen šel zvolna lesem a veverka za ním cupitala po větvích stromů. Rozhlížela se na všechny strany. Měla oči jako na šťopkách, aby jí nic neuniklo. Jenže po jelenových parohách nebylo nikde ani památky.

Najednou oba uslyšeli duté rány. Ozývaly se co chvilku a jelen i veverka se opatrně zastavili. Veverka pokynula jelenovi, aby zůstal na místě. Sama se pak vydala zjistit, co je to za rány a jestli je to nebezpečné. Za chvilku se vrátila zpátky a vybídla jelena, aby šel s ní. Brzy spatřili jiného jelena, který byl o něco starší. Třel hlavou o strom, a když si jich všiml, narovnal se a pozdravil: „Snad jsem vás nepolekal?“

Veverka i jelen na něj koukali s otevřenou pusou, protože to vypadalo, že starší jelen své parohy ztratil taky. Tedy přesněji řečeno – jeden ze svých parohů. Druhý měl totiž stále na hlavě, kterou měl nakloněnou na jednu stranu. To proto, že paroh byl opravdu velký a úctyhodně rozvětvený. 

První se z překvapení vzpamatovala veverka: „Kdepak. Jen jsme se tě chtěli zeptat, jestli jsi náhodou neviděl tady jelenovy parohy,“ pokývla směrem k mladému jelenovi a dodala: „Někde je včera ztratil.“

Jelen s jedním parohem se podíval na mladšího jelena a na tváři se mu objevil pobavený úsměv: „Ty jsi je ztratil poprvé, že?“

„Ano,“ přikývl mladý jelen. „Ještě nikdy se mi to nestalo.“

„Hihi. Nestalo, ale stane. Ještě mnohokrát. Už je nehledej, beztak by ti byly k ničemu. Touhle dobou ztrácíme parohy všichni.“

Mladý jelen na něj nechápavě zíral, a tak jelen s jedním parohem pokračoval: „Ale neboj, za pár týdnů nám narostou parohy nové. Mně můj paroh ráno taky upadl. Teď mě ten druhý tíží a táhne hlavu k jedné straně. Tak s ním třu tady o strom, abych ho shodil taky.“

„Aha,“ pokyvoval mladý jelen hlavou a přemýšlel o tom, co mu jeho starší přítel zrovna řekl. Ten mezitím opět opřel svůj paroh o kmen statného modřínu. Zatlačil hlavou proti a najednou lup! Paroh odpadl na zem a jelen s lehkostí zdvihl hlavu.

„Vidíš?“ zazubil se. „Nic to není.“

„No jo, máš pravdu,“ oddychl si mladý jelen, který měl náhle po starostech.

Zato veverka si uvědomila, že slunko na obloze postoupilo a ona ještě pořád nemá ani stéblo suché trávy.

„Jeleni, vy máte teď oba lehkou hlavu, ale mně se přitížilo. Už je odpoledne a já potřebuju opravit svůj domeček.“

„Promiň, veverko,“ obrátil se k ní mladý jelen. „Moc jsi mi pomohla a teď je řada na mně. Jdeme!“

Poděkoval ještě starému jelenovi a rozloučili se. Pak už se klusem vydali ke krmelci pro voňavé seno. Jelen jí ho pomohl donést až k vysokému smrku.

„Tady to máš a děkuju,“ položil jelen seno pod smrk.

„Taky děkuju,“ usmála se veverka. „A příště, až ztratíš parohy, neztrácej hlavu, jelene!“

Jelen se na ni usmál: „Neboj, příště už z toho nebudu takový jelen.“

Veverka mu úsměv oplatila a honem vyšplhala do horních větví, aby si vyspravila svůj domeček a mohla si večer hezky v teple odpočinout.

Příběh je z knížky Rozverná veverka, kde jich najdete ještě dalších devět. Příběhů veselých a milých, že by se skutečná zvířátka v lese možná divila, co všechno lze prožít. A nebo možná taky ne. Co my víme…