Jmenuji se Jitka.
Píšu si
Píšu básničky a pohádky, po jejichž přečtení se na tváři objeví úsměv. Baví mě hledat nové příběhy a vybírat pro ně ta správná slova. Svými dílky obohacuji dětské knihovničky o knížky, které si čtenáři sami vyrobí.
Vždycky mě bavily knížky. Byly důležitou součástí mého života už od dětských let. Líbí se mi knihy číst a často jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla i nějakou napsat. A protože žijeme v úžasné době, která je plnění snů nakloněna, splnila jsem si ten svůj i já.
Psaní básniček a příběhů mě bavilo od malička. Ještě než jsem uměla psát, básničky jsem alespoň vymýšlela a bavila jimi svou rodinu a kamarády. Většina z nich se rozplynula v čase, některé si však pamatuji doteď.
Kdože si to píše?
Já. Jmenuji se Jitka.
Píšu si, protože mě to baví.
Miluju chvíle, kdy se zabořím do měkkého gauče na terase nebo voňavých peřin, nechám plavat každodenní chaos a čekám, co ke mně přijde. Když u toho jím, jsou to obvykle moje kočky, které chtějí taky, když se usmívám, jsou to mé dvě děti, které si nevědí rady se svým volným časem, a když mám zavřené oči a skoro usínám, přichází moje Múza a hned je co dělat. Pokud tedy mezitím neusnu.
Své hotové slovní hrátky jsem se rozhodla sdílet se světem, protože jsem si jednoho krásného dne řekla, že proč by ne?
Jinak se můj dospělácký pracovní život točí kolem výuky angličtiny. Píšu si čistě pro zábavu.
Přečtete si jak začalo píšu.si
Kdože si to kreslí?
On. Jmenuje se Filip.
Kreslí, protože má mě.
Obrázky k mým básničkám a příběhům kreslí můj milý muž Filip, který k ilustrování přišel jak slepý k houslím - to znamená, že nebýt mne, věnoval by se:
- zahradní tvorbě a péči o naši skoro japonskou zahradu, abych mohla vymazat to „skoro“,
- studiu dějin britského královského námořnictva, zejména pak v období napoleonských válek,
- bojovým uměním a boji s tyčí,
- lepení papírových modelů a malování figurek,
- experimentování v kuchyni při vaření pekelně pálivých jídel,
- nebo hraní na ukulele.
Navíc i chodí do práce.
Ale co naplat. Má mě, tak teda maluje.
Co jsme spolu napsali a nakreslili?
Začalo to složenkami - knížkami, které se dají složit z několika áčtyřek. Máme čtyři:
Poté jsme trochu ubrali na skládání, papíru a délce knížek a vytvořili minisloženky. Jsou menší, ale zase jich máme víc:
Roztomilé složenky:
Trhlé minisloženky:
Výletní minisloženky:
A vůbec nejoblíbenější jsou pohádky:
Jak vzniklo píšu.si
Tudy cesta nevede
Skládání dětských veršíků plynule přešlo do pokusů o poezii na střední škole. I tehdy mě psaní náramně bavilo a některá dílka sloužila rovněž pro pobavení mých blízkých. Většina z nich se však rovněž rozplynula. Tentokrát v ohni. A s mou ochotnou pomocí.
Bylo to v rámci jedné velké vnitřní transformace. Tehdy mi došlo, že to, co jsem do té doby psala, bylo spíše ulevování mé bolavé duši. Mé básně byly ve své podstatě terapeutické zápisky. Deprese a pocity zmaru zabalené do srdceryvných, patetických, leckdy bizarních slovních spojení, které se ještě ke všemu rýmovaly...
Ale tudy bych jít mohla
Ten den mi došlo, že takhle už to dál nechci. Rozhodla jsem se, že budu psát už jen hezké věci. Takové, které by mi přinášely radost. Takové, které by mohly přinést radost i případným čtenářům.
A na této cestě mi velice pomáhly děti, které se začaly v mém životě objevovat. Vše samozřejmě začalo s mým prvním synkem, díky němuž živelně narostla dětská sekce naší knihovny. Pravda, ty motoristické knížky plné traktorů, stavebních strojů a později tanků ještě tak podnětné nebyly. Ale sem tam se mezi tituly jako Motorové opojení či Pohádky na čtyřech kolech objevily knížky, které zažehly jiskřičku zájmu i u mého vnitřního dítěte.
Podstatně zajímavější to začalo být, když jsem vybírala dětské knihy pro svou neteř. To se náhle otevřely úplně nové obzory plné zvířátek a bájných bytostí tančících na pozadí krásných příběhů. Jenže protože knížky u nás doma prostě frčí, nebloumala jsem po těchto obzorech sama.
Před dvěma lety, když se pod stromečkem sešly tři výtisky jedné knihy, která už navíc v knihovně dávno byla, jsem dostala ten správný impulz k tomu, aby se mi tato situace už neopakovala. Začala jsem svou neteř obdarovávat knihami, u kterých jsme měla jistotu, že je jinde nedostane. Svými vlastními knihami.
Sáhla jsem do šuplíčku a přečetla si, co tam vlastně mám za poklady. Vzala jsem použitelné a dopsala zbytek, aby to odpovídalo mé současné představě o hezké básničce pro děti. Pak jsem jednotlivé sloky básničky vytiskla a nakreslila k nim obrázky. Stránky jsem sešila, vyrobila desky a svázala vše dohromady. A moje první knížka byla na světě. Nevím, kdo z ní měl tenkrát větší radost...
Složila jsem složenku
Každopádně to byla velice silná motivace k pokračování. Do tvorby další knížečky se mi podařilo uvrtat mého milého muže, který moje ručně kreslené obrázky převedl do snadno šiřitelné podoby. Se stejným záměrem jsem zjednodušila i desky a způsob, kterým se knížka skládá dohromady. A tak vznikla první složenka.
Zatím poslední dítko, které velice ovlivnilo mou tvorbu, je můj druhý synek. Díky němu vůbec vznikl prostor něco takového dělat. A protože už od svých prvních narozenin vykazuje velice silnou náklonost ke knihám a jeho zájem není zdaleka tak jednostranný jako u prvního synka, tuším, že se mám ještě na co těšit.