Kočičí schovka

V krásné téměř stoleté vile s velkou starou zahradou bydleli dva kocourci. Běloskvoucí Snížek a černočerný Uhlík. Velice často se stávalo, že byli celé dny sami doma, a tak měli čas naplno žít svým kočičím životem. Celé dopoledne prospali na pohovce pod oknem v obývacím pokoji a nechali si vyhřívat svá líně rozvalená tělíčka sluníčkem, dokud jim odpolední stín nenaznačil, že je čas na něco k snědku. Po obědě, se oba protáhli a vyšli ven na terasu. Obešli zahradu, vrátili se domů a s plnými bříšky se opět natáhli na pohovku, kde vydrželi až do večeře. 

Dny, které Uhlík se Snížkem prospali ve vyhřáté pohovce, si kocourci bohatě vynahrazovali v noci. Vyběhli svými kočičími dvířky na zahradu, kde je čekalo nejedno noční dobrodružství. Uhlík se ve tmě ztratil jedna dvě. Díky svému černočernému kožíšku ho nikdo v noci neměl nejmenší šanci najít. Snížek to měl se svým čistě bílým kabátkem o mnoho těžší.

Jednou si takhle v noci zase hráli. Bylo to v zimě a k ránu dokonce i mrzlo. Uhlíkovi ani Snížkovi to však nevadilo. Kožíšky jim za poslední měsíce pěkně zhoustly a při hrách v zahradě je příjemně hřály. Nejraději ze všeho hráli na schovávanou. V zahradě bylo plno stromů a keřů, záhonů a cestiček mezi nimi, spousta zákoutí a tajných skrýší. Zejména Uhlíkovi se tahle hra líbila. Moc rád se schovával a nechal se hledat. Pokaždé zalezl do některého z úkrytů a bedlivě pozoroval svého brášku Snížka, jak chodí po zahradě a snaží se ho najít. Snížek se do hry vrhal s nadšením, hledal, jak nejlépe uměl, ale Uhlíkovi se vždy podařilo najít nějaký temný kout, ve kterém nebyl vidět.

Jako teď. Uhlík se ani nemusel moc snažit. Stačilo se přikrčit na záhonku pod keřík zimolezu a přivřít oči, aby ho svými odlesky neprozradily. Snížek chodil těsně vedle něho, ale ne a ne ho najít. Černého kocourka prozradil teprve neopatrný pohyb, když si chtěl strčit tlapku pod bříško, protože ho už záblo od země. 

„Tady jsi!“ vykřikl vítězoslavně Snížek, když brášku konečně našel. „Jak to že jsem tě neviděl, vždyť tudy jdu už potřetí!“

„Hi, hi,“ zasmál se Uhlík. „To víš, schovávat se musíš umět. Teď je řada na tobě!“ Uhlík se otočil a Snížek se honem protáhl do temné škvíry mezi kameny, které na zahradě tvořily malou skalku. Když šel Uhlík hledat, stačilo mu udělat pár kroků, rozhlédnout se kolem dokola po zahradě a hned spatřil bělostně čisté klubíčko choulící se mezi balvany. 

„Mám tě,“ zavolal na Snížka a zamířil k němu. Snížek byl lehce zklamaný, že ho Uhlík našel tak brzy, ale nedal to na sobě znát a hráli dál. Uhlík se tentokrát schoval pod dva schůdky, které vedly z terasy přímo na zahradu, čímž Snížka opět potrápil, protože nebyl vůbec vidět. Snížkovi se tak dobré místo najít nepodařilo, mezi venkovními truhlíky, které lemovaly terasu ho Uhlík našel cobydup. 

Tak to šlo několikrát dokola. Uhlík se přikrčil kdekoli ve stínu a Snížkovi dalo pěkně zabrat, než černého kocourka našel. Uhlík naopak našel bílého brášku, jehož kožíšek byl vidět už z dálky, dřív, než bys řekl švec.

Snížka už hra moc nebavila: „Pojďme už domů, začíná mi být zima…“ Přestože se skutečně ochladilo a začalo dokonce sněžit, byla to přece jen tak trochu výmluva. Opakovaný neúspěch ve hře se začínal Snížkovi trochu zajídat.

„Ještě naposledy,“ zaprosil Uhlík, který si hru naopak plně užíval a vůbec mu nevadilo, že přituhlo a země se pokryla bílým sněhovým kobercem. Snížkovi se moc nechtělo, ale nakonec souhlasil: „Tak dobře, ale už naposledy. Každý se schováme ještě jednou a pak se jde domů.“ 

Snížek se posadil na terasu a otočil hlavu tak, aby neviděl do zahrady. Uhlík se přikrčil pod živý plůtek z ptačího zobu. Ani se moc nenamáhal, aby zalezl mezi keříky. Když se Snížek otočil, neměl zpočátku tušení, kam černý kocourek zalezl. Na okraji terasy si však všiml něčeho, co mu velice pomohlo při jeho hledání. V čerstvě napadaném prašanu byly totiž krásně čitelné čerstvé stopy, které Snížka neomylně dovedly až ke Uhlíkově úkrytu. 

„Mám tě,“ zakřičel vítězoslavně Snížek. „To jsem tě tentokrát našel brzy, co?“ Celý radostný se dmul pýchou. Uhlík se podivoval, jak je možné, že to bílému bráškovi šlo tentokrát tak rychle, ale nic neříkal. Měl radost, že se Snížkovi vrátila chuť si s ním ještě hrát. 

„Tak se ještě vyměníme,“ pobídl Snížka, aby se šel schovat zase on. Když se Uhlík otočil, dal si bílý kocourek velký pozor, aby jeho kroky vedly co možná nejméně přes čerstvě napadaný sníh. A těch pár stop, kterým se přece jenom nevyhnul, rychle zahladil ocáskem. Přikrčil se u dokulata stříhaných keříků zimostrázu a schoval si hlavu do tlapek. Uhlík zanedlouho vyrazil a začal pročesávat zahradu. Prošel všechny stinné kouty, prolezl temné škvíry a nakoukl do tmavých zákoutí. Ale Snížek nikde. Rozhlížel se po celé zahradě, kam se mohl bráška schovat, ale ne a ne ho zahlédnout. Bílý kocourek tentokrát dokonale splynul se sněhovým pozadím a nebyl k nalezení. 

Když šel Uhlík už poněkolikáté kolem keříku zimostrázu, Snížek to nevydržel a hup! Vymrštil se z úkrytu, skočil na Uhlíka a povalil ho do sněhu.
„Baf!“ vykřikl. „To jsem tě tentokrát dostal.“
„Ty kočičáku jeden! Na tom sněhu vůbec nejsi vidět,“ vyjekl překvapený Uhlík a už brášku chytil tlapkami za hlavu, aby ho povalil na sebe a vykoupání v mokrém sněhu mu oplatil. Tak se tam chvíli kočkovali, než se jim oběma v zápalu hry úplně promočily kožíšky.
„Brr, to jsme tomu dali,“ oklepal se Snížek.
„Rychle domů, ať do snídaně uschneme,“ přikývl Uhlík. „začíná mi být pěkná zima.“

A tak se rychle rozeběhli ke svým kočičím dvířkům, protáhli se dovnitř a uvelebili se v pelíšcích u kamen. Tam jim kožíšky krásně proschly a oba kocourci spokojeně usnuli.