Snědené borůvky

Malá zrzavá veverka si pro svůj první domeček vybrala větve vysokého smrku. Chvilku trvalo, než se jí to správné místo podařilo najít. Proběhla les od kraje ke kraji, prošmejdila oba břehy potoka až k řece, oběhla několik mýtin, ale nakonec se jí zalíbil právě tenhle veliký smrk. Jeho horní větve rostly tak šikovně, že se tam domeček pro mladou zvědavou veverku krásně vešel. Splétání větviček jí šlo pěkně od ruky, a tak se veverka brzy mohla pokochat výhledem ze svého nového domova. 

Vše vypadalo dokonale. Pod smrkem zarůstalo několik kamenů mechem a kousek dál vykukovalo slunné místo s borůvčím. V nedalekém potůčku tekla čistá voda, na smrku zrálo dost šišek, jejichž semínka měla veverka moc ráda, a první borůvky se už téměř modraly. Veverka už se moc těšila, až je ochutná. Jednoho teplého večera seběhla k borůvkovému keříku a vyhlédla si pár borůvek k zítřejší snídani. Ve svém domečku pak ani nemohla usnout, jak se jí sbíhaly sliny. 

Druhý den běžela hned k borůvčí. Jenže co to? Těch pár modrých bobulí bylo pryč. Veverka byla moc zklamaná. Tolik se na borůvky těšila a neuměla si vysvětlit, kam tak najednou mohly zmizet. Brzy se však ozvalo prázdné bříško, a tak si odběhla opatřit snídani jinam. 

Celý den pak o té záhadě přemýšlela. Nepodařilo se jí však přijít na to, jak je možné, že se borůvky ztratily. Večer se k borůvčí vydala znova. Nálada se jí trochu zvedla, když uviděla, že se na modro přebarvilo dalších pár kuliček. Tentokrát na nic nečekala a jednu z nich si utrhla. Byla vynikající. Šťavnatá a sladká. Utrhla si jich ještě pár, ale několik jich přece jen nechala zase na ráno. Borůvková snídaně ji stále lákala a v pelíšku si na ni před spaním opět dělala chutě.

Ráno však na ni čekalo stejné zklamání. Ze všech bobulí, které si tu nechala, tu nezbyla ani jedna. Tentokrát to ale veverku pěkně dopálilo. Tohle už nebyla náhoda. Někdo tam na ty borůvky chodil a schválně je veverce jedl. 

„To tedy ne!“ řekla si naštvaně veverka. „Dnes večer zůstanu vzhůru a zjistím, kdo mi ty borůvky jí.“

Jak se rozhodla, tak udělala. Borůvky, které přes den dozrály, si dala k večeři. Nezapomněla ale nechat pár kuliček i na keříčku, aby ten, co je má tak rád, opět přišel. Potom se schovala do spodních větví smrku. Nebyla vidět, ale přitom zůstala dost blízko, aby sama viděla. A čekala.

Dny byly dlouhé, ale když se konečně setmělo, něco se mezi balvany pod smrkem šustlo. Veverka zbystřila a uslyšela velice opatrné tiché cupitání. Upřela oči k borůvčí a uviděla záhadnou malou postavičku. Veverka slezla dolů na zem a chvíli ji zpoza smrku pozorovala. Ve svitu měsíce viděla, jak sedí pod keříčkem, trhá borůvky a očividně si na nich pochutnává. Veverka moc dobře viděla, že ten neznámý je o dost menší než ona. Ani si nemusela moc dodávat odvahu a směle vykročila k borůvčí.

„Hej, ty tam! Jak se opovažuješ jíst moje borůvky?“ obořila se na zloděje. Postavička u keříčku upustila borůvku, kterou právě jedla ze svých předních paciček, jak se celá polekala. Otočila se, a když viděla, jak se k ní blíží neznámá chlupatá příšera děsivě nasvícená měsíčními paprsky, na nic nečekala a zmizela v borůvčí. Veverka měla radost, že se jí podařilo zloděje odehnat, ale zároveň jí bylo jasné, že může kdykoli přijít znovu. Proto za ním ještě do tmy vykřikla: „A už sem na moje borůvky nechoď!“

„To ale nejsou tvoje borůvky,“ ozval se ze tmy slabý hlásek.

„To tedy jsou! Já tu teď bydlím, a tak jsou moje,“ nedala se veverka.

„Ty tu bydlíš chvilku, já jsem na ně chodila už vloni,“ ozval se ten hlásek docela blízko a vzápětí se mezi keříčky objevila myšice. V úkrytu se vzpamatovala ze svého leknutí a zjistila, že to, čeho se tak polekala, nebyla žádná příšera, ale veverka.

„Uff,“ lekla se nyní veverka. Nečekala totiž, že se bude neznámá bránit. „Kdopak jsi? A jak to, že jsem tě tu neviděla, když jsem si vybírala místo pro svůj domeček?“

„Já jsem myšice,“ představila se neznámá. „A neviděla jsi mě, protože chodím ven až v noci. To ty spíš. Bydlela jsem tu první a na ty borůvky chodit budu, aby bylo jasno!“

Veverku to rázné jednání zaskočilo. Díky němu si však uvědomila, že nebylo úplně správné považovat všechny borůvky za své. A už vůbec ji nenapadlo, že by tu mohl být i někdo jiný, kdo na ně má stejný nárok. A tak řekla smířlivě: „Myšice, říkáš… Já jsem veverka. Kde bydlíš?“

„Přímo tady, pod smrkem.“

„Aha, to jsem nevěděla.“

„To nevadí, ty bydlíš nahoře, já dole. Vzájemně si nepřekážíme. Můžeme tady bydlet obě.“

Veverku překvapila moudrá velkoryrost, s jakou myšice jejich spor vyřešila. Zastyděla se a omluvila se za své chování: „Máš pravdu, díky. A promiň, měla jsem na ty borůvky hroznou chuť. Nechávala jsem si vždy nějaké na ráno a pak mě rozzlobilo, když pokaždé zmizely.“

„To je mi líto, ale to jsem nemohla vědět,“ odpověděla myšice a pak se usmála. „Neboj, brzy borůvky dozrají všechny a bude jich tu dost pro nás pro obě.“

Veverka oplatila myšici úsměv a podala jí borůvku, na kterou myšice nedosáhla. Natrhaly si ještě do tlapek a pak si s nimi sedly pod smrk. Povídaly si, dokud všechny borůvky nesnědly. Pak se rozloučily a veverka šla spát do svého domečku, zatímco myšice vyrazila na svou noční výpravu. Veverka poznala, že si skutečně nebudou překážet. Navíc získala báječnou sousedku, ke které může kdykoli přijít pro radu. To by se občas mohlo hodit.

Příběh je z knížky Rozverná veverka, kde jich najdete ještě dalších devět. Příběhů veselých a milých, že by se skutečná zvířátka v lese možná divila, co všechno lze prožít. A nebo možná taky ne. Co my víme… Přesvědčte se sami!