Uhlíčkova ryba
Černý kocourek Uhlíček seděl na křesle poblíž kamen a nestačil se divit, co jeho lidé přinesli domů. Strom! Postavili ho na stolek do rohu pokoje, vedle akvária s rybičkami. Uhlíček tam vždy rád lezl a pozoroval rybičky pěkně zblízka. Někdy po nich i sekl tlapkou, ale ta se vždycky zastavila o sklo. Rybka pokaždé unikla.
Teď tam tedy stál malý smrček, a aby toho nebylo málo, lidé na něj začali navlékat jakési dráty, které se daly rozsvítit. Na větve navěsili barevné kuličky, třpytivé hvězdy a plno dalších zajímavých věcí, které začaly kocourka náramně přitahovat. Skoro stejně jako rybičky v akváriu. Šel si tedy vše hezky prohlédnout. Podíval se do zlaté koule a co nevidí! Zevnitř ho sleduje zlatý kocour. Šťouchl do něj tlapičkou a kocour se rozkýval. To bylo zábavné. Šťouchl do něj ještě několikrát, pokaždé trochu víc. Zlatý kocour v kouli se houpal a s ním i celá větev. Uhlíčkovi to přišlo moc legrační. Najednou však bác! Křáp. Zlatá koule spadla na zem a rozletěla se na tisíc kousků. Uhlík se lekl a uskočil stranou. Mezi blyštivými střípky se protáhl zlatý kočičí skřítek a prohodil: „Mňau, za to, že jsi mě vysvobodil, ti splním jedno přání.“
Uhlíček, oněmělý úžasem, zírá na skřítka a neví, co by si tak honem přál.
„Tak šup, šup,“ pobízí ho skřítek, „byl jsem v té kouli celou věčnost, doma už o mě budou mít starost.“
Kocourkovi sklouznou oči ze skřítka na akvárium, které stojí hned za ním.
„Už to mám,“ zajásá, „chtěl bych ulovit nějakou pořádnou rybu.“
„To bude hračka,“ ušklíbne se skřítek, mrkne na koucourka a zmizí.
Uhlíček vyskočí k akváriu a začne dorážet na rybky uvnitř. Jenže jako vždy, rybky jen mrsknou ploutvičkami a odplují na druhou stranu nebo se schovají za kámen, aby jim dal pokoj. Kocourek zklamaně seskočí, trochu dopálený, že si z něho skřítek udělal legraci. Místo do pelíšku zamíří pod stromeček, kde se uvelebí pod spodními větvemi, a jde se ze všech těch zážitků vyspat.
Druhý den však přinesl Uhlíčkovi překvapení. Jeho lidé se vrátili z nákupů a z jedné tašky se linula velmi neobvyklá vůně, která ho velmi přitahovala. V koupelně pak napustili vanu. Když byla plná, položili tašku do vody a Uhlíček nevěřil vlastním očím, co z ní vyplavalo. Krásná velká ryba!
„Tu tak ulovit, to by bylo něco!“ pomyslel si Uhlíček. A hup, vyskočil na okraj vany, aby si ji pořádně okoukl. Nemohl se na ni vynadívat. Sledoval, jak ryba plave z jedné strany na druhou. Potom si dodal odvahu a vždycky, když se k němu přiblížila, natáhl po ní packu. Vodu sice jako všechny kočky naprosto nesnášel, ale dotknout se takové velké ryby, to za ty namočené chloupky přece stojí. Uhlíček strávil celé dopoledne pozorováním ryby ve vaně. Čím déle u ní byl, tím víc ho fascinovala. Kočičí hlavičku ovládla jediná myšlenka. Jak tu rybu ulovit? Vana už byla celá poťapaná a Uhlíček měl mokré všechny tlapičky, jak kolem ryby stále kroužil. Tu se náhle rozhodl, nebo mu možná uklouzla noha, a žbluňk! Ocitl se ve vodě u kapra a nastal lítý zápas kocoura a ryby. Kapr sebou mrskal. Uhlíček se ho snažil chytit. Kapr se bránil. Uhlíček se ho snažil vytáhnout ven. A světe div se! Voda najednou začala klesat. Za chvíli kapr ležel na dně vany. Na něm vyčerpaný, ale šťastný Uhlíček, hrdý, že ulovil takovou velikou rybu.
„Co se to v té koupelně děje?“ je slyšet z kuchyně. A to už se otevírají dveře: „Mami, Uhlíček spadl do vany a vypustil kaprovi vodu!“
Do koupelny přichází i tatínek a pořizuje statečnému lovci fotku na památku. Uhlíček se dme pýchou a tentokrát snese i to odporné sušení ručníkem. Večer usíná naplněn blahem. Největší radost však přišla druhý den, kdy celá rodina zasedla k slavnostně prostřenému stolu, rozsvítila svíčky, přiťukla si skleničkami a k jídlu se podávala Uhlíčkova ulovená ryba!
Příběh si můžete stáhnout i jako pédéefko>>